NoteBLOG – Jindřich Pazdera - houslová extratřída v Chotěboři

Jindřich Pazdera - houslová extratřída v Chotěboři (25.02.2005)

Litujte všichni příznivci vážné hudby, kteří jste včera večer nebyli na houslovém recitálu pana Jindřicha Pazdery. Dle vyjádření přítomných se jednalo o vrchol letošní abonentní sezóny a já jsem šťasten, že jsem byl u toho. Přiznám se, že jsem včera večer neměl nejlepší náladu, ani housle jako nástroj "moc nemusím", takže jsem se dlouho rozhodoval, jestli nemám raději zůstat doma. Lenost naštěstí tentokráte prohrála, a tak jsem vyrazil. Bohužel v polobotkách s úplně hladkou podrážkou. Nicméně jsem dorazil po několika silných "zaváháních" v oblasti rovnováhy bez bouráku až na místo, kde u pokladny nastal menší trapas, neměl jsem drobné a platil jsem litrem. Naštěstí po několika dalších platících mi pokladník mohl vrátit - vysypal mi celý obsah pokladny do dlaní se slovy "alespoň nebudu mít tolik práce s počítáním".

Pohodlně jsem se usadil do zhruba ze tří čtvrtin naplněného sálu a očekával zahájení. V pěkném úvodním slovu se pan Milan Moc zmínil nejen o obou protagonistech a všech skladbách programu, ale i o ukončení mnohaleté činnosti spolku KPH který je nahrazován činností nové kulturní organizace města. Následoval vlastní program. Po příchodu obou umělců - pana Jindřicha Pazdery a mladého klavíristy Václava Máchy zazněl krátký nedočkavý potlesk. Pan Pazdera se ujal slova a omluvil se obecenstvu za svou nedoléčenou bronchytidu - měl prý podle lékaře ještě ležet v posteli. Poté uvedl první skladbu. No - uvedl možná není ten správný výraz. Promluvil velmi zasvěceně a přitom neokázale a tak zajímavě o vzniku sonáty A. Dvořáka F dur, že už už jsem se nemohl dočkat až začnou hrát.

A nemýlil jsem se. Už po prvních taktech mě bylo jasné, že půjde o výjimečný večer, protože mi přeběhl mráz po zádech, a to za ten večer zdaleka nebylo naposled. Vzácné housle mistra z 18. století v rukou pana Pazdery - to byla vražedná kombinace, protože v hudbě bylo výrazně znát nejen brilantní techniku, zkušenost a lehkost, s jakou mistr Pazdera hraje, ale zejména obrovské nasazení a hluboký cit, a to pro interpretaci každé skladby zvlášť. Ke každé skladbě přistupoval s obrovskou znalostí věci, dostával se autorovi i skladbě "až pod kůži", a - co víc - dokázal tuto znalost, utajenou krásu a city předat obdivuhodným způsobem vnímavým chotěbořským posluchačům.

Druhou skladbu - fantazii od Roberta Schumanna - uvedl opět strhujícím způsobem jako poslední autorův opus, v kterém se již objevují příznaky jeho zákeřné duševní choroby. Poté ji opět velmi procítěně zahrál ve velkém famózním stylu vyzrálého virtuose ve stoprocentním nasazení. Skladbu hrál zpaměti - bylo znát, že Schumann je mistrovým oblíbeným autorem. Potlesk opět nebral konce. Po přestávce pan Pazdera opět velice fundovaně a zajímavě promluvil o sonátě pro sólové housle a jejím autorovi - současném japonském skladateli Hikaru Hayashi. Tato skladba byla pro posluchače asi nejtěžší, sám se přiznám, že mě svými zvláštními harmonickými a rytmickými postupy nijak zvlášť nezaujala, mám raději "klasiku". Co je ale zajímavé - autor tuto skladbu napsal přímo pro pana Pazderu, což samo o sobě není pouze neobvyklé, ale zejména lichotivé a zavazující pro samotného interpreta. Čtvrtou a poslední skladbou byla velmi zvláštní kompozice od autora jménem Darius Milhaud, s názvem Vůl na střeše s podtitulem Kinematografická fantazie. Jistě uznáte, že skladba s takovýmto názvem nemůže být nic obyčejného. A taky nebyla. Byla zamýšlena zřejmě i jako hudební podklad k němému filmu, který zřejmě nikdy nevznikl. Děj byl údajně zasazen do období americké prohibice, kde v kavárně hosté popíjejí zakázaný alkohol, a tato scéna se střídá s vpády policie, při kterých jsou nápoje hbitě ukrývány pod stoly a nahrazovány mléčnými. Asi proto byly ve skladbě použity zcela neobvyklé rytmické i harmonické prvky, ke kterým autor nalezl inspiraci při svém pobytu v Brazílii. Pan Pazdera opět posluchače před vlastní skladbou podrobně "připravil", takže mě nepřekvapily disharmonické pasáže, kdy housle a klavír hráli v odlišných disharmonických tóninách, chvílemi se zdálo, že oba nástroje hrají rozdílné skladby, dokonce i pravá a levá ruka pana Máchy jakoby hrála něco k sobě zcela nepatřičného, aby se vzápětí opět oba sešli v nádherném souznění a gradacích. Jako muzikant umím ohodnotit intonační i rytmickou obtížnost souhry obou hudebníků při interpretaci takové skladby.

A ocenilo ji i publikum, dlouhé ovace ukončené potleskem vestoje přiměly unaveného a nemocného mistra Pazderu k přídavku - třešničce na dortu, a tím byl Mazurek od A. Dvořáka, který mistr uvedl slovy "Dvořákem jsme začali, Dvořákem i skončíme". Po dvou taktech mu sice na houslích praskla struna, ale to dal sólista během pár minut do pořádku a skvělou interpretací známé skladby uvedl opět obecenstvo do vytržení. Nutno zmínit skvělou a bezchybnou hru klavíristy pana Václava Máchy, který mi vzhledem velmi připomínal mého kamaráda z Libice nad Doubravou - Láďu Bambucha. Celý on! Ještě cestou domů jsem byl plný zážitků a plánoval jsem si, jak hned sednu k PC a napíšu své dojmy hned, dokud jsou ještě živé. Bohužel - můj syn, který večer dorazil z Brna seděl u mého skvěle nadupaného PC a dělal tam nevímcovšechnomožné takže moje dojmy nejsou už tak "žhavé", ale snad se mi povedlo alespoň trochu přiblížit atmosféru tohoto skvělého hudebního večera v naší ZUŠce. Moc za něj děkuji všem, kteří se na této akci podíleli, zejména Milanovi, celému KPH a samozřejmě zejména oběma interpretům. A ostatní kteří jste tam nebyli - můžete opravdu litovat, stálo to za to!

Komentáře

1. komentář napsal(a) Milan Moc dne 25.02.2005 v 13:50

Jirko, i my z KPH srdečně děkujeme za vyjádření dojmů nejenom tvých, ale věřím, že i 99% včerejších posluchačů. Máš pravdu, něco podobného tu už dlouho nebylo. Takže přijmi pozvání i na závěrečný koncert poslední sezóny KPH 17.března, kde vystoupí perfektní Penguin Quartet. Řečeno slovy starých rockerů - měl by to bejt taky pěknej nářez!

2. komentář napsal(a) Jan Adam dne 10.05.2005 v 12:08

S velkou radostí jsem si přečetl tuto recenzi. Na Pazderově chotěbořském koncertě jsem sice nebyl, ale přesto se domnívám, že bych se pod ni mohl podepsat. U prof. Jindřicha Pazdery jsem studoval v letech 1994-1998 na pražské AMU a dodnes prožívám intenzivní pocit vděčnosti za to, že jsem mohl vstřebat něco ze zkušeností tohoto vynikajícího umělce. Pazderovo krédo, že houslista nemá právo vstoupit na podium s jiným úmyslem, než udělat lidem radost, je naplňováno každým jeho vystoupením.

Přidat komentář

Povinné položky jsou jméno, komentář a antispam; e-mail nebude zveřejněn. Slouží pouze k případnému kontaktu s komentujícím. Komentáře vulgární nebo nesouvisející s příspěvkem mohou být a také budou vymazány. Nepoužívejte HTML značky, budou odfiltrovány.

Ochrana proti komentářovému spamu

Do políčka napište tři nuly (čislicemi) a poté můžete