Smetanova Litomyšl 2007 (28.06.2007)
Tak už jsem dnes ráno dostal od Jildy "vynadáno" - "Jirko, bloguj, už dlouho jsem od tebe nic nečet... Jilda", tak jdeme na to... Co se vlastně za ty 4 týdny stalo - no celkem nic podstatného, jen jsme na Moravě oženili synstvo - Jima JC (ml.). Takže nervy, nervy a nervy.
Ale o tom jindy. Včera se mi dostalo jinšího pohlazení po duši. Předevčírem si na mě totiž vzpomněl můj nejlepší kamarád Milan a pozval mě na včerejší koncert na Smetanovu Litomyšl 2007. Rozhodoval jsem se pouze několik vteřin a rozhodl jsem se správně.
Na místo jsme jeli v počtu 15 osob třemi auty. Jel jsem s Milanem a vzadu s námi jely tři zřejmě žačky ZUŠ. Intelektuální diskuze se za jízdy téměř nekonala, neboť jednak se nemá hovořiti za jízdy s řidičem a jednak - jak praví klasik - nic tak rychle a spolehlivě neukončí intelektuální diskuzi jako příchod krásné dívky... a to jsme tam měli dokonce tři!
Na místě samém jsem musel obdivovat krásu zámku v Litomyšli, na jehož 2. nádvoří vyrostlo profesionální kryté hlediště i jeviště. Byl jsem zde pohříchu poprvé, takže o to více jsem si to užil. Měli jsme perfektní místa v deváté řadě uprostřed, blízko u pódia, takže - i když jsem neviděl na klavíristovy ruce, slyšeli i viděli jsme perfektně. Vlastní koncert měl dvě části, v první zazněl překrásný romantický téměř 50 minut trvající klavírní koncert č.3 d moll Sergeje Rachmaninova v podání francouzsko-amerického pianisty jménem Eugen Indjic a po přestávce pak známý soubor světských písní Carmina Burana od skladatele Carla Orffa s asi stočlenným dvou-sborem včetně Bambini di Praga. V druhé části zazářila sólistka národního divadla Marie Fajtová (a to nejenom skvělým hlasem ale i zjevem...), a v obou částech pak dirigent výborného orchestru F.O.K. Jiří Kout, i když jeho pobrukování či funění občas rušilo pasáže hrané v pianissimu... Skandální ovšem bylo časté narušování koncertu kolísavým pištěním alarmu některého VIP hosta nebo některého z "official škoda cars" před nádvořím.
Dlouhotrvající potlesk a posléze i ovace vestoje a nádherné květiny byly odměnou všem účinkujícím a nám divákům byla zase pootevřena další dvířka v duši a odjeli jsme do svých domovů (ke svým páníčkům..) zase o něco bohatší.
Na zpáteční cestě byly naše rozhovory pod dojmem silných zážitků jiné, posunuté do oblasti duchovní a - navzdory obsazení zadního sedadla - intelektuální, dokonce jsem Milanovi neuměle převyprávěl příběh o osmi trpaslících, který mě velmi zaujal při nádherné a lidské promluvě pátera - tuším - Antonína v kostele v Rosicích na pohřbu strýčka Pepíka (bratra mého taťky). Při pohřbu sloužil mši svatou Arcibiskup Tomášek a s mimochodem - konal se den před onou naší svatbou... Snad vám ho také někdy povím...